Vítězný tanec

Švýcare,

jednalo se o rozhodující moment.

Stáli jsme kousek od Saturna. Ve tmě jsme si sotva viděli do tváře, z podniku k nám doléhalo dunění hudby.   

Navrhl jsi, že bychom mohli jít na „americký koktejl s peprným názvem“.

Byl jsi krásný. Byl jsi cizinec.

Líbal jsi famózně (a že už jsem to v té době měla s čím porovnat).

Tohle mě ale vyděsilo.

„V čem je problém? Přece jsi to už dělala, ne!“ začal jsi na mě naléhat.

Ne, nedělala. Ale to jsem se ti styděla přiznat.

Nechci se znemožnit před „takovým“ klukem.

Bylo mi šestnáct, věk na to už mám, myslela jsem si.

Kdybys mi navrhl něco jiného, nejspíš by to pro mě nebylo cizí a kdoví, zda bych na to dokonce nekývla, ale tenhle „koktejl“ jsem si chtěla vypít s někým jiným.

Tušila jsem už tehdy, že čekám na Adama, se kterým jsme se v té době právě poznali?

Přešlapování na místě, křupání štěrku pod nohama.   

Jít s tebou na pláž, to raději ne. Přeji si, abychom se vrátili zpět na diskotéku. Za ostatními. Abychom se společně bavili.  

Přitvrzování v přemlouvání mělo rychlý spád.

Až nakonec – pokud s tebou nepůjdu, budete muset odjet.

Uhodil jsi na správnou strunu. Na mou obavu ze ztráty.

Rozklepala jsem se.

Přesto jsem se ubránila.

Vrátila jsem se ke kamarádce.

Tancovaly jsme dál, bez vás.

V mých pohybech byl smutek i obava, že tě a tvé kamarády opět zahlédnu.

Tančit jsem však nepřestala. 

Tehdy jsem to nechápala, ale dnes vím, že víc než cokoliv jiného to byl tanec mého vítězství.

Tereza

 

Photo by Greyson Joralemon on Unsplash