Vybrali jste si zuřivce

Milý Redaktore,

co sis tenkrát myslel, když mi ve Szondiho testu vyšel „zuřivec“? Připadalo ti, že to na mě docela sedí, nebo bys mě tipoval na něco jiného? Přiznám se, že mě to tenkrát překvapilo, ale nevím, jestli jsme se k tomu výsledku spolu nějak víc vraceli. Každopádně ať už ano či ne, dnes se k němu vrátím určitě…

Už je to dávno, ale jsem si jistá, že tehdy jsem si ještě neuvědomovala, že ve mně zuřivec dřímá. Vzhledem k tomu, že jsem se odmala vyskytovala v přítomnosti různých cholerických projevů, a nenesla jsem je úplně dobře, naučila jsem se otevřené agresivity a impulzivity bát. Dodneška mě děsí ty nečekané změny, kdy mi během smíchu zamrzne úsměv na rtech, jelikož se náhle všechno změnilo. Protože mi něco upadlo. Protože mi něco trvalo moc dlouho. A i když už mi je třicet pryč, při zvýšeném hlasu se stále měním na malou holčičku, která si přeje jen to, aby ten hluk ustal a všichni jsme se zase měli rádi.

Vzhledem k mému strachu z agresivity není nic podivného na tom, že se jí vyhýbám. Včetně té vlastní. Neumím zpracovat hněv, a když ho cítím, nedávám ho většinou najevo. Považuji ho za slabost. Vlastně na mě docela sedí popis, jak se navenek projevuje potlačení vzteku u lidí, kteří si podobně jako já zvolili v Szondiho testu zuřivce:

„Jste mírumilovní, často až extrémně laskaví. Jste přívětiví, přející, hotové dobrotisko, vzbuzujete dojem, že jste solidní a ovládáte své emoce. Vaše náklonnost bývá stabilní, máte silná pouta k lidem, věcem, idejím. Na konci dne však býváte často vyčerpaní. Vysiluje vás neustálé skrývání násilných sklonů, k němuž vás nutí touha být všem sympatičtí.“

A zrnko pravdy by mohlo být i na tom, jak si podle testu potlačované nutkání vynahrazuji – „…váš čas zaplňují stovky projektů, organizujete spousty různých věcí…“
Avšak nehledě na to, jak moc mám nabitý pracovní a osobní kalendář, svůj hněv a „násilné sklony“ si sama v sobě nakonec přeci jen nosím.

Naplno jsem si to ověřila teprve nedávno, na poslední improvizaci, kde jsem se ujala role cholerického muže – manžela, otce, zetě a švagra v jedné osobě.
Vložila jsem do té role vše, co jsem od nejrůznějších choleriků za svůj dosavadní život odkoukala. Nezůstala jsem ale jen u toho, a vložila jsem do ní i svou vlastní sílu, o jejíž podobě jsem neměla jasnou představu.

Asi lze celkem snadno předpokládat, že to pro mě byla mnohovrstevnatá intenzivní zkušenost, o které bych se ráda jednou rozepsala více, pro tuto chvíli se však podělím jen o jeden z řady poznatků z role.
A to ten, že:

se snadno urážet
vyvolávat konflikt
zvyšovat na ostatní hlas a vzbuzovat v nich strach
být nespravedlivá a hluchá k racionální argumentaci
a místy i dost zlá

… mě v-ě-t-š-i-n-o-u celkem BAVILO.

Byla v tom zvláštní osvěžující síla, a já se díky ní cítila naživu a mocně.
V roli jsem pobyla sotva dvacet třicet minut, ale i za tu krátkou chvilku jsem pochopila, že se na tu energii dá celkem snadno zvyknout, ba dokonce se na ní dá celkem snadno vypěstovat závislost. Nejen s jídlem roste chuť.

Po skončení hry jsem ze sebe danou roli pečlivě sklepala, abych si ji mimo jasně orámované hrací pole neodnesla s sebou domů. Každopádně se díky tomu, co ve mně onen zážitek probudil – před tebou i před ostatními – s klidem doznávám: Jsem zuřivec. Mám to tam. Asi jako kdokoliv jiný.
Jen to, jak napovídá Szondiho test, který je pochopitelně třeba brát s velkou rezervou, v sobě potlačuji.

Před časem mi jedna astro-psycholožka (docela ráda bych teď viděla, milý Redaktore, jestli při slově astro-psycholožka protáčíš oči směrem vzhůru) řekla: „Vy se nebojíte, že na vás někdo bude křičet. Vy se bojíte, že budete křičet sama.“

Ta slova se mnou celkem rezonují, milý Redaktore. Bojím se jít s druhými do konfliktu, protože v tom nejsem ostřílená a děsí mě, že mě „ovládnou temné síly“ a já ztratím sebekontrolu. A budu jen křičet. A to nechci – nechci někomu ublížit a nechci sama před sebou, a v očích toho, na koho křičím, klesnout. Nechci se projevit jako neférová, afektovaná, hysterická, nedospělá a nezralá.

Bojím se, že by můj křik měl mnohem dalekosáhlejší důsledky, než když mě maminka jako malou při mých záchvatech vzteku postavila do vany, a celou mě, tak jak jsem byla v oblečení a v bačkůrkách, osprchovala studenou vodou.

Jenže za to, že do té energie zloby raději nevstupuji, a to i v těch momentech, kdy mě někdo celkem bezostyšně ostřeluje, platím velkou daň. Má přívětivost a nekonfliktnost je vykoupena ztrátou vlastní autenticity. Za tichý nesoulad trpím nemožností uvolnit se a využít svůj hněv jako kreativní a aktivizující zážitek, který může posílit nejenom mě, ale i mé vztahy.

Nedávný zážitek z improvizace jen umocnil mé přesvědčení, jak důležité je pro mě naučit se s touto svou „zuřivou“ částí pracovat, a to i za cenu, že než jí přijdu na kloub, nevyhnu se ani tomu, že to párkrát nezaslouženě odnesou jiní. Ráda bych ale toto riziko zkusila podstoupit, a o svou zuřivost se s ostatními pokusila podělit i mimo bezpečné prostředí, které mi poskytovalo zázemí hry. Jsem si celkem jistá, že v ostrém provozu reálného života to bude, hlavně ze začátku, také pořádná improvizace.

Hezký den
Tereza

P. S. Milí čtenáři, chcete-li si ozkoušet Szondiho test sami, zadívejte se na tváře na obrázku a vyberte si jednu, která vás nejvíc štve, je vám nesympatická nebo vás něčím odpuzuje. Vyhodnocení testu a více o něm najdete kupříkladu zde.

Ať už vám však vyšlo cokoliv, berte to spíš jako zajímavost. Rozhodně není důvod k tomu, abyste po mém příkladu přistoupili k vlastní „hluboké sebeanalýze“. :)