Výzva

N.,

doufám v to, že pokud někdo někomu ublíží a proviní se na něm, nemusí za to pykat do konce svých dní. Záleží možná na závažnosti provinění, u většiny z našich špatných činů však snad máme šanci na druhou šanci. Na to vykoupit se z našich prohřešků něčím dobrým.

Doufám, že k našemu osvobození dokonce ani nutně nemusíme umenšit bolest tomu, komu jsme ublížili. Možná si to, jak moc jsme mu ublížili, ani nemusíme uvědomit? Doufám, že se naše dobro může týkat někoho jiného. Dokonce nás snad po našem provinění nemusí stihnout trest, třeba prostě dostaneme novou šanci, ve které se rozhodneme zachovat jinak, líp.

Zkrátka doufám, N., že nemusíme navždy zůstat zatížení tím zlým, co jsme provedli.

Myslím-li na tebe, víru v to však zatím nedokážu naplno žít.

Propojení mého přesvědčení o možnosti vysvobození z hříchu a mých pocitů směrem k tobě pro mě představuje výzvu.

Vzpomenu-li si na tebe, až příliš často se v mém smýšlení objeví touha po tvém trestu.
Za to, že jsem se ti na tak dlouho tak hluboce odevzdala, přesto, že jsi se mnou nejednal poctivě.

Vím o tom.
Vím o tom a zlobím se na tebe.

Nevím ale, zda bys měl vědět, že o tom vím.  
Protože, přese všechno, i když mě to někdy napadne, necítím, že je mým úkolem ti to dát znát.
(Zatím?)

I ve svém hněvu jsem ti však přála, aby ses dostal z toho, s čím tvá duše zápasila.
I ve svém hněvu jsem ráda, že je ti dnes lépe, než tomu bylo před nedávnem.  
I ve svém hněvu vím, že i když ses ke mně nezachoval nejlépe, máš šanci na to dát světu to dobré ze sebe.
I ve svém hněvu vím, že máš šanci na to pěkné, co život nabízí.
Na štěstí a na lásku.

A někdy, N., cítím, jak mi je lehko, jak už po tvém trestu netoužím…

Zatím to jsou nicméně spíše záchvěvy.

Dávají mi ovšem naději, že ve své velké výzvě uspěji.

T.