Ze mě třesení

Vážený pane doktore,

otřásl jste mnou.

Nemáte o tom zdání a doufám, že se to ani nikdy nedozvíte. Poznala jsem totiž, že by naznačení mého zájmu nemělo žádný smysl, a životní zkušenosti mě naučily, že je v takových situacích nejlepší od všeho poodstoupit, uchovat si důstojnost a nevšední vzpomínku… a jít dál. Přesto bych Vám za zjištění, které setkání s Vámi do mého života vneslo, ráda poděkovala.

Způsob, jakým jste se mnou otřásl, pro mě není neznámý. Podobně jako s Vámi se mi to stalo například i s Redaktorem. Ale to by Vás asi nezajímalo. Každopádně věřte mi, vážený pane doktore, že s Vámi se mi stalo něco stejně intenzivního jako s ním.

Už když jsem si několik dní před natáčením pro sebe připravovala rešerši jednotlivých přednášejících, u Vašeho jména jsem pocítila ten známý pocit – pocit, že bych se mohla ztratit. Den před natáčením s Vámi jsem přemýšlela nad tím, zda se jej zúčastnit. Má přítomnost na něm totiž nebyla vůbec nezbytná. Položila jsem si otázku: Zůstanu raději v pohodlí domova, kde mi nic nechybí, nebo se vydám do města, a zamiluji se? Vím, že to zní neuvěřitelně, ale je to tak. A já se rozhodla… zamilovat.

Před setkáním s Vámi jsem byla nervózní. Když jsme k Vám s natáčecím štábem přijeli, nemohli jsme Vás najít. To byl pro mě trochu zvláštní a zábavný moment. A pak jsme Vás našli, a já jsem věděla, že mě má intuice nezklamala. Jen pár vteřin poté, co jsme se seznámili, mi z nervózních prstů vyklouzla složka, ze které se rozsypaly různé dokumenty. A Vy jste ihned přistoupil a papíry mi pomohl sesbírat, zatímco jsem pisklavým hláskem (tak si to představuji) v panice volala: „Né, to nemusíte“.

Byl jste… sympatický. Vstřícný, vzdělaný, pozorný, komunikativní, lidský. Byl jste naprosto přirozený a měl jste smysl pro humor. Bylo znát, jak Vám na Vaší práci záleží, a to je něco, co vždy vzbudí můj obdiv. Váš zájem se ale neomezil jen na práci. Zajímal jste se i o nás.

Nevíte to, ale moc mě potěšilo, když jste si ke mně přišel sednout, abyste se mě před natáčením ještě na něco organizačního zeptal. A pak během natáčení jste se na mě opakovaně podíval, a já jsem tajně doufala, že to není náhoda, že podobně jako mě přitahuje Vaše tvář, přitahuje i Vás ta má. Brzy se však ukázalo, že to skutečně nemělo žádný význam. A to mě, nebudu lhát, trochu zabolelo u srdce.

Přesto jsem měla radost z toho, že jste se k nám po natáčení přidal na oběd, i když jsem po předešlých interakcích s Vámi již ztratila pevnou půdu pod nohama. Když jsem totiž nervózní, často moc mluvím a říkám i to, co nechci. A ten den jsem měla pocit, že už jsem toho řekla přespříliš. Ještě před obědem jsem si tedy předsevzala, že bude rozumnější, když se při něm odmlčím a nechám mluvit jiné.

Jenže! Rozhodně na Vás i na ostatní nemohlo působit dobře to, že jsem se ve své porci jídla akorát tak nimrala. Abyste mě ale pochopil – byla jsem z Vaší přítomnosti rozrušena natolik, že jsem vůbec neměla hlad, a to ani přesto, že jsem ráno sotva snídala. Ten cizrnový salát, který jsme si k obědu dali, sice nebyl úplně dovařený, dokonce nebyl ani dobře dochucený, ale jinak mám cizrnu docela ráda, a vím, že za normálních okolností bych jí snědla více.

No nic, tak jsem jen tak seděla, nimrala se v jídle a poslouchala, o čem se všichni společně bavíte. Znenadání jste se mě však na něco zeptal. Zaskočil jste mě tím, ale myslím, že to od Vás bylo milé. Vnímala jsem to jako projev Vaší zdvořilosti – snahu zapojit všechny členy společnosti do konverzace.

Vážený pane doktore, nezbývá moc, co by ještě bylo možné dodat. Po obědě jsme se rozloučili a odjeli. Vy jste se nejspíš vrátil k práci, a já se doma z celého zážitku vzpamatovávala.

Byla jsem v euforii, bylo mi do tance, a zároveň mě bolelo srdce. Víte, Vy nemůžete tušit, jaký význam pro mě naše krátké setkání mělo. Bylo to totiž poprvé, kdy mě od rozchodu s N. zaujal nějaký muž. A kdybyste znal, jak to vše s N. a s mými city k němu bylo, určitě byste se mi nedivil.

Ne, nezamilovala jsem se do Vás, jak jsem v úvodu psaní nadnesla, ale… Zapůsobil jste mě. Možná se ještě někdy uvidíme, a možná také ne. Čím více času však plyne od našeho setkání, tím méně mi na tom či onom záleží. I když, pokud se k Vám tento dopis někdy dostane, kloním se k tomu, že bude jednodušší se nevidět. Vyhneme se tím trapnému rozhovoru nebo pobývání v přítomnosti toho druhého s vědomím, že Vy i já „něco“ víme.

Přesto jsem Vám, vážený pane doktore, chtěla říci, že jsem ráda, že jste. Jsem ráda, že jsme se potkali. Díky Vám ve mně na kratičký moment opět zažehla touha… po něčem, po někom. Díky setkání s Vámi jsem od N. nabyla osvobozujícího vědomí, že zažití této touhy je pro mě znovu možné, i když na její zhmotnění ještě nejsem připravená.

Děkuji a přeji Vám hodně štěstí v práci i v životě,
Tereza